Ministerstvo dopravy ČR

Ministerstvo > Žádost o poskytnutí informace > Poskytnuté informace > Výměna končícího řidičského průkazu

Výměna končícího řidičského průkazu

30.08.2023 13:54:09Poskytnuté informace

Žádost:
„…proč jsou žadatelé (občané EU) o výměnu končícího řidičského průkazu vydaného v ČR na přepážkách žádáni o doložení všech současně v závorce vyjmenovaných dokladů potvrzujících obvyklé bydliště (1. potvrzení o přechodném pobytu, 2. potvrzení zaměstnavatele, 3. četné prohlášení o tom že žije na adrese uvedené při žádosti o vydání přechodného pobytu).“

Odpověď:
Vaši žádost jsme vyhodnotili jako poradenství v životní situaci, na kterou se nevztahuje povinnost poskytnout informace v režimu InfZ č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Takové žádosti mohou být rozhodnutím odmítnuty. Nicméně s ohledem na zásady dobré správy Vám rádi poskytneme následující vysvětlení mimo režim InfZ. V odpovědi najdete i zdůvodnění, proč za stávající legislativy nestačí pouhé sdílení dokumentů mezi úřady.

Na základě podkladů Odboru agend řidičů Vám sdělujeme, že podmínka obvyklého bydliště na území České republiky je spojena s jakoukoliv životní situací vztahující se k vydávání řidičských průkazů, tj. i s výměnou řidičského průkazu, kterému končí platnost.

Institut obvyklého bydliště je vymezen v § 2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že se jedná o trvalý pobyt na území České republiky, a pokud fyzická osoba nemá trvalý pobyt, pak se jedná o místo na území České republiky, kde fyzická osoba pobývá alespoň 185 dní v kalendářním roce z důvodu osobních a profesních vazeb.

Institut „obvyklého bydliště“ vyplývá ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES o řidičských průkazech v platném znění, kde pojem „obvyklé bydliště“ je vymezen v čl. 12. (Česká republika jako členský stát Evropské unie je povinna se právními předpisy Evropské unie řídit).

Jde tedy o pojem, který je vysloveně spjat s právními předpisy vztahujícími se k řidičským průkazům a nikoli k jiným agendám.

V této souvislosti pro bližší objasnění pojmu obvyklé bydliště, a to i s přihlédnutím k závěrům ze strany Evropské unie, uvádíme, že je místem, kde se daná osoba usídlila, skutečně na daném místě pobývá a je s daným místem velmi úzce spjata, a to ve smyslu, pobytových náležitostí (nájemní smlouva, soužití ve společné domácnosti) ve spojitosti s provázaností na orgány veřejné správy (placení daní, úhrada sociálního a zdravotního pojištění, registrace vozidla), a zároveň také provázané na výkon práce či samostatnou výdělečnou činnost na území České republiky.

Obvyklé bydliště je možné prokázat následujícími důkazními prostředky, ze kterých je možné vyhodnotit úzkou vazbu s místem, kde skutečně pobýváte.

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů), který danou oblast na území České republiky upravuje, v § 109 odst. 7 písm. f) (který taktéž zmiňujete ve své žádosti) stanoví výčet dokladů, které je možné doložit k žádosti o výměnu neplatného řidičského průkazu za nový řidičský průkaz (potvrzení o přechodném pobytu, nájemní smlouva, výpis z katastru nemovitostí, potvrzení o zaměstnání, výpis z živnostenského rejstříku).
Podotýkáme, že se jedná o demonstrativní, tj. příkladný výčet těchto důkazních prostředků, které sami o sobě neprokazují obvyklé bydliště na území České republiky, nicméně je třeba je v rámci řízení o výměně řidičského průkazu předložit. Tyto důkazy jsou vyhodnoceny příslušným úřadem ve vzájemné souvislosti a dle konkrétní životní situace v rámci správního uvážení. Tzn. předložení výše uvedených podkladů samo o sobě negarantuje vyhovění žádosti o výměnu. Mohou a nastávají situace, kdy je třeba doložit další důkazní prostředky, kterými bude možné prokázat úzký vztah mezi osobou a daným místem, kde žije, tj. je naplněno obvyklé bydliště ve smyslu, jak právního předpisu České republiky, tak právního předpisu Evropské unie. K jejich doložení může být žadatel vyzván příslušným úřadem, který projednává Vaši žádost.

Závěrem sdělujeme, že problematikou obvyklého bydliště ve spojení s agendou řidičských průkazů, a to i za účelem jeho prokazování se již několikrát zabývaly soudy, a to i např. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2015 č. j. 2 As 5/2015-30, kde je uvedeno, cit.: […Nejvyšší správní soud se obdobnou problematikou zabýval v nedávném, již citovaném, rozhodnutí ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 287/2014 - 39. V tomto rozsudku se otázkou obvyklého pobytu podrobně zabýval a odkázal i na předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 30. 4. 2013, č. j. 4 As 40/2012 – 26, a rozsudek ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013 – 68). Nejvyšší správní soud se v nyní posuzované věci zcela ztotožňuje se závěry citovaného rozsudku ze dne 12. 2. 2015. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „(…) souhlasí se stěžovatelem, že s předložením potvrzení o přechodném pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku je počítáno v ust. § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu jako s podkladem pro vydání řidičského oprávnění. Stěžovatel nicméně přehlíží, že se jedná o důkazní prostředky, jimiž má žadatel prokázat své obvyklé bydliště na území České republiky (srov. dikci – doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele), přičemž hodnocení těchto důkazních prostředků provádí správní orgán. Tyto formalizované doklady samy o sobě automaticky neprokazují materiální pobyt stěžovatele na území České republiky, tedy obvyklé bydliště spočívající v užším vztahu ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Skutečnost, že zákon tyto podklady označuje jako „doklady prokazující obvyklé bydliště žadatele“ na uvedeném nic nemění. Toto označení nelze vnímat izolovaně jako projev legální důkazní teorie, která by zcela nelogicky a nesystematicky činila v tomto konkrétním případě výjimku ze zásady volného hodnocení důkazů. Jedná se toliko o legislativní zkratku pro určitý okruh podkladů. Jejím cílem zcela zjevně není zavázat správní orgán ke konkrétnímu hodnocení důkazů. V takovém případě by totiž definice obvyklého bydliště v ust. § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu zcela postrádala smysl. Jednotlivé faktory obsažené v této definici by byly bezvýznamné, neboť rozhodující by nebyl faktický pobyt žadatele, nýbrž toliko skutečnost, zda se například nechal zapsat do živnostenského rejstříku či požádal o povolení k přechodnému pobytu. Systematický výklad tedy jednoznačně vylučuje stěžovatelovu ryze textualistickou interpretaci slov „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“. Kromě toho stěžovatelovu argumentaci vylučuje i výklad teleologický, včetně výkladu eurokonformního, jak bude rozvedeno dále. Skutečně tak platí, že „doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele“ ve smyslu ust. § 92 odst. 4 písm. d) a ust. § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu nemusí prokazovat obvyklé bydliště žadatele. Za kontradiktorní může být tento závěr označen pouze při úplném opomíjení základních principů pro interpretaci právních norem. Stěžovatel při svém lpění na podle něj jediném možném významu izolovaného slova zákona („prokazující“) zcela opomíjí ostatní ustanovení zákona o silničním provozu, smysl těchto ustanovení, úmysl zákonodárce a jasně formulovanou unijní úpravu, kterou zákon implementuje.“

Obvyklé bydliště nelze ztotožňovat s formálním bydlištěm, neboť v rámci § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu zákonodárce jasně upřednostnil materiální, skutečný, reálný pobyt žadatele na území České republiky. Takový pobyt nelze bezvýhradně prokazovat pouze formálními listinami. Jakkoliv zákon o silničním provozu vyjmenovává určité důkazní prostředky, které mohou prokazovat obvyklý pobyt, nemůže se jednat o výlučné důkazní prostředky, neboť tím by bylo kritérium obvyklého bydliště zformalizováno. Žádné potvrzení o přechodném pobytu ani výpis z živnostenského rejstříku ani potvrzení o registraci k dani neprokazuje, že se stěžovatel skutečně na území ČR zdržuje. To ve skutečnosti neprokazuje ani uzavřená nájemní smlouva nebo potvrzení o ubytování. Tyto doklady mohou být dostatečné ve chvíli, kdy správní orgán nemá pochybnosti o tom, že má žadatel obvyklé bydliště na území ČR.

Zpět na výpis článků

Předchozí článek Další článek